Zóna génia?

Co že to je? A kde že to je?

K určitým věcem jsme v dětství tíhli. Ale škola a skryté (nebo okaté) ambice a strachy rodičů většinou zařídí, že zvolíme jinou cestu, než bychom si sami vybrali.

Kolik lidí pak v dospělosti „vyhoří“, v zaměstnání, které ho nenaplňuje, nebo už rovnou na vysoké škole… Ti šťastnější do tohoto bodu nedojdou a začnou včas zkoumat a hledat, proč se necítí dobře, proč jim věci nedávají smysl, proč jim pohled na dalších 30let života nedělá radost nebo dokonce přináší úzkost…

Pokud si volíme cestu podle názorů okolí (a vždy jsme k tomu byli vedeni, abychom se řídili „radami zkušenějších“) nebo z pohodlí, pocitu bezpečí,… naučíme se ignorovat svůj vlastní vnitřní kompas. A vždycky skončíme v pasti.

Ta PAST má pro nás dvě nabídky.

Zůstat v ní a tvářit se, že to nevidím. Hrát si na to, že přece je všechno, jak má být. Ignorovat signály a nemoci těla, které nám to zrcadlí. A stěžovat si na tělo, na doktory, na kolegy, na souseda, na osud…

Najít odvahu prohléhnout si svoje mříže a přiznat si , že já sám držím v ruce klíče od té cely. Odvahu zvolit si cestu neznáma. Cestu svého srdce a naplnění. Kde jedinou zárukou je můj potenciál a zkušenosti.

Kdo otevře mříž, často v prvních chvílích cítí velký zmatek a těžko hledá směr dalších kroků.

Jedna z možností je začít psát DENÍK a stát se dychtivým pozorovatelem svých běžných dní. Ovšem chce to jiný úhel pohledu, že?

Z mnoha různých přístupů a variant…mě osobně pomáhaly například tyto otázky, když jsem váhala na rozcestí.

Co konkrétně mi dnes šlo úúúplně samo?

Tomu , co nám jde „levou zadní“ většinou nepřikládáme žádnou pozornost a důležitost. Opak je pravdou. Zaměřte se na to.

Za co si mě ostatní váží? Pro jaké rady si ke mě chodí?

Co mi moc nešlo? Nebavilo mě, štvalo, tížilo,…? Na čem se zasekávám?

Teď se otočíme „ven“ a budeme zkoumat zrcadlení.

Co mě dnes zaujalo? Nebo kdo? Co mě naprosto nadchlo?

Tedy vzkazy „Jéé, tohle bych chtěla taky“ , ve kterých rezonuje náš spící potenciál a hluboká přání.

S čím jsem komu pomohla? Nebo chtěla pomoct?

K čemu mám potřebu se vyjadřovat? O čem dokážu hodiny mluvit? Nebo o tom hodiny poslouchat/číst?

Co mě nejvíc „svrbí“? S čím chci nejvíc pohnout?

V čem vidím smysl? Na čem mi nejvíc záleží?

Pak si odpovědi znovu projděte a zkuste v tom najít propojující nit. Co mi tato kombinace nabízí jako společný střed, výchozí bod?

Každý má svou zónu génia! Opravdu. Jen byla potlačena něčím jiným. A mnoho z těchto zón – našich darů nemívají společenské uznání a ohodnocení. Pojďme to společně změnit.

Naučme se znovu poslouchat svůj vnitřní kompas, číst nápovědy ve svém denním životě. Začít zářit naplno.