🔹Procházíte vchodem do velké haly, vidíte šatny, foyer, bufet. Vstupujete do hlediště, rozhlížíte se. Krásné malby na stropě, honosný obří lustr, lóže, červený samet na sedadlech.
Máte možnost podívat se i na druhou stranu – pódium, zákulisí, šatny, maskérna, sklad kostýmů…
A teď se rozhlédněte ještě jednou po celé budově a podívejte se, kde je tam VAŠE MÍSTO.
Aby to celé mohlo fungovat, každý je tam potřebný. Uvaděčky i rekvizitář.
Kam opravdu patříte? V čem je váš talent?
🔸Je to zvláštní, ale mě to táhne na pódium. To je ale nesmysl. Já nechci být vidět. Celý život se snažím být nenápadná a nevyčnívat. A mám slabý hlas. Mluvím minimálně. Co bych dělala na pódiu?
🔹 Co přinášíte? Na co diváci čekají? Co od vás potřebují?
🔸Mám tančit. A musím být vidět, abych jim předala důležitou zprávu. Jen ještě nevím jakou.
🔹 A co váš hlas? Mluvíte k nim? Hlasitě? Je to velký sál.
🔸Ne. Mluvím k nim tiše a právě proto mě slyší. Kdybych byla hlasitá, nevnímali by mě, nebyla bych to totiž já.
Mám ale velký strach. Nedokážu na to pódium teď jít.
🔹Nemusíte tam, nikdo Vás nenutí.
Co se stane, když na pódium teď nedojdete?
🔸 Nic…
Ale cítím obrovský smutek.
🔹 Dobře. Nedošla jste tam. A kam to teď vede? Co bude dál?
🔸Nic…
Jen tam stojím bokem a jsem zklamaná. Dál to nevede.
🔹 Takže Vám „ujel vlak“ a hotovo?
🔸Ano
🔹To se mi nezdá.
Ve Vašem životě nejsou druhé šance?
🔸Aha, asi ne. Nevidím je. Asi si je nezasloužím.
🔹Já je tam vidím. Všechny Vaše druhé šance.
Čekají za rohem, až jim to dovolíte.
🔸Mrazí mě. Už je vidím. Je jich tolik.
Mám strach, že když to umožním, všechny ty další vlaky se ke mně rozjedou naráz a převálcuje mě to.
🔹 To myslím nebude nutné. Určitě se dá domluvit, že přijedou postupně, tak jak bude potřeba.
🔸 To je úžasné. Myslela jsem, že jsem to všechno propásla, když to nezvládnu na první pokus. Čeká mě toho tolik!
…
(část příběhu z terapie hlasu sdílím se svolením klientky)
A do jakého příběhu si vy potřebujete dojít pro odpovědi? Pokud potřebujete podporu, jsem tu pro vás. Napište mi.
Veronika Raemy
