Terapie řízeného kolapsu je možnost ponořit se do svého nitra a odložit co vám neslouží nebo poznat co Vám uniká.

Zní to úžasně? Trochu se strachem, co se bude dít jsem se přihlásila a přijela za Verčou. Bylo to jiné než jsem čekala, ale vůbec nevadí. Není se čeho bát. Veronika je velice šikovná, empatická a vše Vám vysvětlí. Nebude se dít nic, s čím byste nesouhlasili.

Můj zážitek byl úžasný, pečující, uklidňující. Připadala jsem si jak zabalená do teplé deky. Jak miminko v zavinovačce. Prožila jsem hluboký pocit klidu, bezpečí, lehkosti, všeobjímající lásky a podpory. Také hlubokou úctu k vlastnímu tělu a životu jako takovému. Opravdu příjemné, nechtělo se mi odcházet.

Co ve mně pak hodně rezonovalo - že moje síla je v jemnosti. Život je bezpečný, nemusím se bát. Nemusím křičet a bojovat. Mám tu své místo a mám na něj právo.

Veru, děkuji za tuto možnost.

Když jsem se objednávala k Veronice na řízený kolaps, bylo to s myšlenkou, "že to všechno potřebuju říct nahlas. Nejlíp se z toho všeho vyřvat. Z toho přetížení, denních starostí a dlouhodobě napjaté situace na všech frontách".

O procesu jsem ale nic nevěděla, jen jsem si z názvu udělala vlastní obrázek. A jak znám Veru, tak to bude určitě skvělý!

Když jsem dorazila se zpožděním, dalo mi dost práce se z toho závodního tempa uklidnit. Atmosféra v místnosti jako by mě plácla do obličeje ve smyslu "Vzpamatuj se, zpomal!" A mně jako by se nechtělo zpomalit. Jako by zpomalení bylo nebezpečné, možná dokonce život ohrožující.

Proces spoilerovat nebudu, ale rovnou říkám, že to bylo něco úplně jiného, než jsem čekala. Něco, co jsem si ani nedokázala představit. Výsledkem totiž bylo úplné zastavení.

Pocit NIC, líp se to ani popsat nedá. V mojí ADHD mysli matky 2 malých dětí, macechy 2 adolescentů, manželky, podnikatelky se spoustou dalších rolí najednou bylo TICHO. Úplný klid.

Čekala jsem, že jakmile zavřu dveře terapeutovny, vše se vrátí do normálu. A ono ne! Celý večer jsem měla čistou hlavu, odpočaté tělo a manžel to shrnul slovy "Něco je jinak, jen nevím co." Prostě jako když z vražedného závodu tryskem přes překážky uděláte STŘIH a najednou sedíte na lavičce u řeky, svítí slunko, ptáčci zpívají, koník se spokojeně pase opodál a vy jen tak koukáte na vlnky na hladině řeky, která se pomalu tááááhne krajinou.

A netrvalo to jen ten večer. Veru říkala, že ten klid teď moje tělo zná jako referenční bod. A měla pravdu. Během následujících 14 dní jsem se k němu několikrát nevědomky vrátila a stále mi to pomáhá udržovat rozumné tempo. Život vnímám jako běh na dlouhou trať, a to prostě sprintem neurvete.

Veru, děkuju za ten zážitek a za možnost se k němu vracet. Řízený kolaps doporučuji těm, kdo cítí stálý tlak, ať už na výkon, na tempo, na zvládání svých rolí. Jediné, co k tomu potřebujete, je špetka ochoty pustit kontrolu a svěřit se do rukou zkušené pečující osoby. Nemusíte nic dělat, naopak si dovolíte NIC NEDĚLAT a nechat se vést 🙂 A právě v tom odevzdání se procesu se skrývá opravdová léčivá síla. Děkuju.