Koukala jsem se teď s klukama na pohádku.
Jako opravdu nadšená z Prince Mamánka. 😮
Obávám se, že většina z toho není fikce. 😁
(a tím nemyslím mamánkování a potíže s nedospělostí 😁)
Součástí příběhu jsou dvě pomatené mega babizny. Pointou tam je, že původně byly obě nádherné princezny, které milují svou krásu. A odmítnou stárnout.
Používají různé masti a kouzla, zkouší kde co, až jim přeskočí a jejich těla se v podstatě zblázní taky.
Strach ze stárnutí.
Obecně v tom bývá strach ze smrti.
A taky STRACH ZTRATIT KRÁSU.
Říkám si
„Hm, tohle jsem v sobě nikdy neměla“… 🤷♀️?
AHA – protože já jsem se necítila krásná!
Neměla jsem, co ztratit!
Ve věku tzv. „mládí“ (se cítím mladá pořád 😄) jsem byla ošklivým kačátkem. Příliš vysoká, velké nohy (tedy většinou pánské boty), mizerné vlasy, kila navíc…
Neměla jsem ráda své tělo, to jak vypadám, ani sama sebe.
To má ale paradoxně jednu velkou výhodu.
Právě – nemáte co ztratit.
Strach, že budu stárnout a přijdu o svojí krásu není na místě.
Naopak. Každý další krok k vnímání, že tam uvnitř krása je, že ji vidím a postupně začíná i prosvítat ven, je úžasný.
Vidět, že i já jsem krásná. I když jinak, než „se nosí“. Přijmout vlastní tělo tak, jak je, bez výčitek, bez viny. Přijmout sama sebe, tak jak jsem. Začít vidět to tzv. nežádoucí v jiném světle.
Přestat se nenávidět, protože nejsem tak „jak bych měla být“.
To je bod, ze kterého vás opravdu žádná vráska ani šedý vlas nerozhází. 😄
Jak to vnímáte vy?
A umět si přiznat, že vás vrásky trápí, je taky podstatné. Teprve odtud může přijít to přijetí vlastního těla tak, jak to teď má.
A co bysme byli tady na Zemi bez svého těla? Nový domeček tu naše duše teď nevyfasuje. Potřebujeme zůstat v tom našem. 🥰
