Bylo nebylo…
Kolik vrstev může mít příběh?
A co nám to může ukázat-objasnit-změnit?
🌷 žena: Někdy hodně ošklivě začnu křičet na malého syna. Miluju ho. Nevím, kde se to ve mně bere. Trápí mě to. Chci to změnit. Pro něj i pro sebe.
Třeba minulý týden. Šli jsme ven na procházku. Byli jsme venku jen pár minut. Začalo hodně foukat.
Začala jsem na něj křičet, že nemá dlouhé kalhoty. Vynadala jsem mu, že mě neposlouchá a teď se kvůli tomu musíme vrátit domů a procházku zrušit.
Přitom mi opakoval, že mu zima není.
Jenže – já mu doma nic o dlouhých kalhotách neříkala. Nedávalo to smysl. Jen jsem pak hodně křičela, viděla ten smutek v jeho očích. Nechápu to.
🌻 Dobře, vrátíme se zpátky a projdeme to spolu.
…
🌷 Aha, já! jsem si nevzala svetr. To mně byla zima! Štvalo mě, že se z té procházky musíme vrátit.
Nedokázala jsem přiznat vlastní chybu, tak banální. Ani sama sobě. Hodila jsem to celé na něj. 🤦♀️
Bože, to si pamatuju z dětství.
🌻 Dobře, podíváme se, co je pod tím.
…
🌷 Nemohla jsem přiznat, že to mně je zima! Já totiž nemám nárok na vlastní potřeby.
Nemůžu vyjadřovat, co potřebuju. Nemám právo to vyžadovat.
Pak buď mlčím nebo kuňkám. A když už to nejde dál a cítím se zoufalá, tak křičím.
Neumím svoje potřeby ani sama vidět, natož si o něco v klidu říct, nahlas a pevně.
🌻 Já tam pod tím cítím ještě něco dalšího. Můžeme se podívat?
…
🌷 Nechápu, že to normálně nevidím. 🤦♀️
Já jsem vůbec na žádnou procházku jít nechtěla.
Syn mě o to prosil, už několik dní. Slibovala jsem to. Věděla jsem, že se mu teď málo věnuju, že mě potřebuje.
Jenže – já byla v tu chvíli tak moc vyčerpaná.
Vlastně jsem tak intenzivně chtěla být sama a jen ležet.
Ale slíbila jsem tu procházku a cítila takovou lítost, že s ním trávím málo času. Těšila jsem se, že budeme spolu.
Nevěřím, že můžeme tak slepě ignorovat sami sebe.
Já to tam opravdu vidím až teď.
🌻 Kde se vzala ta obří únava?
🌷 Já ani nevím. Mám to vlastně skoro pořád.
Možná proto už na to ani nereaguju.
Při tom nemám pocit, že bych toho měla zase tolik. Jako kdybych nesla obrovskou tíhu, kterou ani nevidím. Cítím neustálé vyčerpání a napětí a nedokážu vidět z čeho.
🌻 Podíváme se, jak je na tom váš vnitřní muž. Můžeme?
…
🌷 To je šílené. On má nekonečný TO-DO list! Ani od něj nezvedá oči. Na nic jiného nemá čas. Nikdy neodpočívá. Nemá čas na blízké. Musí tohle přece všechno dodělat.
🌻 Když ignoruje svoje tělo, odpočinek, vztahy – co když to sice všechno dodělá, ale pak zemře vyčerpáním a sám?
🌷 Umře spokojený. 🤦🏼♀️
Splnil svůj smysl života. Jiný nemá, nevidí. (pláč)
🌻 Kde je vaše vnitřní žena. Já ji tam nevidím.
🌷 Ona neexistuje.
Nemá nárok tam být…
Příběh pokračoval dál.
Ženu jsme našly. Muž ji uviděl. Změnilo se toho hodně.
Přišla úleva v mnoha rovinách.
Dovolit si – mít sebe na prvním místě.
Dovolit si – odpočívat.
Dovolit si – vidět, co opravdu potřebuju.
Dovolit si – změnu.
💛
Tohle je jedna z cest mojí práce s vaším záměrem.
Je jedno, co vás trápí.
Pojďte to změnit a shodit tíhu, která už s vámi nemá jít dál.
Často může být schovaná pod zdánlivě banálními věcmi.
(„křičela jsem na něj, že si nevzal dlouhé kalhoty“)
Vedu vás zpět do své síly.
Děkuju za důvěru
💛
Rezervujte si konzultaci. V Praze nebo online.
Jsem tu pro vás.
Veronika Raemy
