Kam má paměť sahá, jsem měla vždy potíže s autoritami…
Nedávalo mi smysl dělat „co se mi řekne“. Vždy to provázelo pochybování a zkoumání a často následoval vzdor. Buď vnější nebo (záleželo na možnosti se bránit) alespoň ten vnitřní.Moji rodiče (a nejen oni 😊 ) to vždy považovali za problém.
Nežádoucí, nepřizpůsobivé, nepřijatelné, trestu-hodné… Zřejmě chybný výrobek. 😄 Přesvědčeni, že se stavím proti všemu jen z hlouposti a nedospělosti.
Náš vnitřní kritik pak s sebou nese tolik, na čem může stavět. 😉
Nedávalo mi smysl dělat „co se mi řekne“. Vždy to provázelo pochybování a zkoumání a často následoval vzdor. Buď vnější nebo (záleželo na možnosti se bránit) alespoň ten vnitřní.Moji rodiče (a nejen oni 😊 ) to vždy považovali za problém.
Nežádoucí, nepřizpůsobivé, nepřijatelné, trestu-hodné… Zřejmě chybný výrobek. 😄 Přesvědčeni, že se stavím proti všemu jen z hlouposti a nedospělosti.
Náš vnitřní kritik pak s sebou nese tolik, na čem může stavět. 😉
A dnes? Dnes jsem na to hrdá. 😎😄
Už se za to nebičuji, že nejsem hodná holčička.
Rozhoduji se srdcem.
Rozhoduji se za sebe.
S plnou zodpovědností.
Nechám se ráda inspirovat. Ráda se zeptám na radu, dobré duše, které důvěřuji.
Ale poslouchám sebe. 🥰
Můj vnitřní hlas má někdy dost co dělat, aby byl slyšet přes všechna ta stará „musíš toto, protože to říkala paní učitelka“, „měla bys tamto, protože tatínek“, „musí se, tady to jinak nejde,…tak se to dělá už sto let…. neptej se a dělej…“
ALE – je tu. Je tu hlas mé duše. Nevzdal to se mnou. 💛
A čím víc mu dávám prostoru, tím je jasnější.
Jsem velmi vděčná za svou „neposlušnost“ . 🙏
Bez ní by býval ten vnitřní hlas pohasnul.
